Little Live Lady

Little Live Lady

11.3.17

Přečteno: únor 2017


Třetinu března už máme za sebou a ostuda (já) jsem tu s novým článkem o přečtených knihách za měsíc únor.

Abych se vám přiznala, únor mi utekl tak rychle jak je to jen možné. I když je jen o dva dny kratší než průměrný měsíc, připadalo mi, že se zkrátil snad o 14 dnů. Některé povinnosti a závazky mi z koláče času ubíraly další kousky a já už se těším, jak se mi (snad) koncem tohoto měsíce podaří začít relaxovat a pracovat zase trochu na sobě.

Protože hlavně právě se sebou trávímě většinu života ;)

Dost řečí, jdeme na to!


Stephen King - To

Anotace: 
Hrůza v podobě démonického vraždícího klauna Pennywise se do Derry vrací každých sedmadvacet let. V roce 1957 se zkázu podařilo odvrátit skupině sedmi dětí, outsiderů, jimž se každý vysmíval. Koktající Bill, černoch Mike, obézní Ben, ukecaný Richie, astmatický Eddie, židovský chlapec Stanley a Beverly, dcera věčně opilého žebráka. Všichni už mají své životy, rozprchli se do všech stran, někteří jsou úspěšní, jiní ne. Musí se ale znovu setkat a splnit dávný slib, na který už zapomněli, z něhož však přesto mají podvědomě hrůzu. Po letech se vracejí do Derry, aby se s Pennywisem utkali ještě jednou. Jenom oni jsou schopni společnými silami, zlo sídlící v kanálech pod městem, porazit. Postupné rozpomínání se na minulost, která rozhodně nebyla harmonická, je bolestivé a parta bývalých dětí ví, že ve zkoušce, jíž se nemůže vyhnout, půjde o všechno… TO je možná nejsugestivnější román krále hororu a děs v něm je natolik reálný, že už vždycky budete obcházet kanálové mřížky s mrazením v zádech.

Co na to já:
Klasika všech klasik, troufám si říct.
O téhle knize už snad bylo řečeno vše. Nic tak obsáhlého jsem zatím v životě nepřečetla a samotnou mě udivuje jak lehce to šlo. Celý příběh se odvíjel bez jakéhokoliv zaškobrtnutí, každá stránka byla něčím zajímavá a tak jsem listovala a listovala až na konec. Ze začátku jsem měla problém zorientovat se ve všech postavách a utvořit si celkový obrázek, nicméně po pár stranách se tenhle problém vyřešil sám, najednou mi bylo vše jasné a známé… Překvapilo mě, že ačkoliv jsem očekávala snad nejděsivější příběh ve svém životě, zase až tak hororové to nebylo… Nejvíc ze všeho mě děsilo, jak se Pennywise dokáže proměnit v to, co konkrétního člověka děsí nejvíc. Tahle představa se mi ani trochu nezamlouvala. Konec příběhu už byl trochu moc, ale to se mi někdy u pana Kinga stává. Miluju jeho horory, příběhy samotné, ale někdy je nadpřirozena trochu moc. Nicméně to jsou jen mé pocity a preference, pokud patříte k těm, co nadpřirozeno vítají s otevřenou náručí, vůbec nic vám dojem z knihy nezkazí.  Ocenila jsem vylíčení osudů jednotlivých hrdinů, tyhle části knihy mě bavily nejvíc. A I díky nim rozumím rozsáhlosti celého příběhu. Pokud by totiž pan King cokoliv vynechal, už by to nebylo ono. Doufám, že si tuhle knihu přečtu v budoucnu znovu.


Zdeněk Svěrák - Nové povídky

Anotace:
Soubor povídek na nejrůznější téma s autorovou typickou hravostí a humorem.
V povídkách se jistě poznáte i vy, protože inspirací pro povídky je Zdeňku Svěrákovi právě život sám. Kdokoli z nás se mohl někdy v životě dostat do stejné situace jako hlavní hrdinové jednotlivých příběhů.
"Ptám se sám sebe, co to vlastně dělám, když píšu povídku. Jako bych našel pecku a dělal kolem ní třešeň. Nebo švestku. Podle toho, co seberu. Jádro každého příběhu jsem našel na cestě. Byl to třeba zážitek, s nímž se mi někdo svěřil, nebo jen věta zaslechnutá od vedlejšího stolu v restauraci. Moje práce spočívá v tom, že si představuju, co bylo před tím a co potom, a hledám v mateřštině slova, která dovedou vrátit dávno snědenému ovoci dužinu a šťávu. Kéž by vám to chutnalo." Zdeněk Svěrák

Co na to já:
Po náročném Kingovi něco na odlehčení. A byla to velice dobrá volba. Zdeněk Svěrák mě baví a jeho povídky taky. Vtipné, příjemné a hlavně ze života. Protože co si budeme povídat, právě život sám píše ty nejlepší příhody. A pak ještě pan Svěrák. Jeho styl psaní je přirozený, takže ani nevíte jak a povídky do vás padají jedna za druhou. U některých se smějete, u některých usmíváte, některé vás pohladí po duši a některé jsou ne přímo smutné, jen tak moc reálné, až vás trochu mrazí. Pokud hledáte příjemné čtení třeba na cestu vlakem, tohle bude rozhodně to pravé.


Pac a pusu D*

19.2.17

Koza zahradnicí...


…to jsem celá já!

Taková ta klasika… 
Dostanete/koupíte si/nacpou vám/…doplňte další… kytku/kaktus/palmu/…zase doplňte…
A ono vám to chcípne. Za den, za týden, za měsíc. Prostě chcípne.
Už asi tisíckrát jsem zkoušela něco pěstovat. Ve výsledku není důležité co, protože to vždycky dopadlo stejně. Kaktus byl promáčenej (a to jsem ho za rok a půl zalila možná dvakrát). Rýmovník uschnul (a to jsem ho zalévala každý týden). Orchidej? Peklo na zemi! Svojí první jsem zahubila asi po půl roce a to při příležitosti lázně - chtěla jsem jen otřepat hlínu z toho plastového květináče, s orchidejí jsem !lehce! zatřásla a všechny listy upadly do dřezu.

To jsem já a pěstování rostlin v jednom odstavci.

A teď z druhého konce.

V patnácti jsem od mámy dostala pokojovou palmu (asi, nevyznám se v tom, ale mělo to kmen, pár listů, znáte to…). Od té doby už uběhlo dost času a tohle monstrum za tu dobu vyrosto z asi 30cm na 2 metry a nějakej kousek. Přežila dvoje stěhování, období, kdy v našem prvním společném bytě s Kubou trávila většinu roku venku na terase a ve druhém zase schytala nejtmavší místo v kuchyni vedle lednice. Zalévám jí sporadicky, už asi milionkrát jsem jí přesazovala - po čase ze všech květináčů vylejzaj kořeny - a ONO TO POŘÁD ROSTE!!!! Dodnes mamku podezřívám, že si špatně přečetla cedulku s popisem a místo pokojové rostliny vzala venkovní...

Tak a teď k tomu, jak se mi stalo, že jsem z ničeho vypěstovala X rostlin co žijou a dokonce je porozdávala ostatním…

Jako každý kdo okukuje blogy, vlogy a nevím jaké ještě -gy jsem jednu dobu neviděla nikde nic jiného než jen avokádo. Z pecky, jen tak, doma vypěstovaná rostlinka co každému dělá radost a vlastně ani nepotřebuje moc starosti. To bych nebyla já, abych to nechtěla vyzkoušet! Máme přece balkon, všechny kytky pochcípaly (nechoďte na mě s fialkama, maceškama, muškátama,… to nikdy nepochopim!) a tohle by tam mohlo vydržet. Aspoň přes léto!

Avokádem se s Kubou cpeme pravidelně, oba dva se můžeme utlouct, takže o pecky není nouze. Jak na pěstování? Strejda Google poradil a po přečtení asi 50ti článků je ze mě odborník! Napíchat párátka, nechat vylézt kořínek a stonek, přesadit, hodně zalejt vodou… Šlo to jako po másle! Nebudu vám tu o tom psát nic bližšího, všude je mraky informací…


Jen jsem se vám chtěla pochlubit, že jsem na chvíli byla avokádem postižená, vypěstovala jsem jich plno, většinu rozdala a doma si nechala dvě… A je zima, tak jsou chudáci taky v kuchyni (přece mi na tom balkóně nezmrznou!) a já z nich mám radost :o).

Tak neházejte flintu do žita (kaktusu, palmy, muškátu,..) a zkuste to taky, klidně něco ještě jednoduššího!

Protože jednou to přece musí vyjít ;o).

Pac a pusu D*

6.2.17

Přečteno: leden 2017


První letošní Přečteno.. A já ani nevím jak vás přivítat!

Tak tedy: vítejte!

Trocha srandy na začátek a teď už jedem absolutně vážně! Přečteno za leden? Dva kusy prosím. A to si člověk fandí jak když je venku hnusně zaleze s knížkou a za víkend natlačí aspoň tři.. Prd přátelé! Stránky hltám nejvíc v metru a v tramvaji a v nejlepším musím přestoupit, vystoupit, koukat na cestu.. Pfff… No, jsem optimista, lepší něco než nic… Jen mě trochu zaráží, že můj seznam "Chci si přečíst" se neustále rozšiřuje a v seznamu "Přečteno" toho zas tolik nepřibývá… A to si prosím říkám knihomol…
Konec keciček, pojďme se mrknout na ty dva kousky! Protože příště… Bude možná ještě hůř - rozečetla jsem asi nejobsáhlejší knihu v životě, tak snad ji za únor zmáknu!

Stephen King - Srdce v Atlantidě

Anotace:
Sbírka povídek Srdce v Atlantidě vyvolala zuřivé diskuze mezi příznivci Stephena Kinga považovaného za mistra moderního hororu. Jednotlivé příběhy se odehrávají v časovém rozmezí čtyřiceti let. Od začínajícího konfliktu ve Vietnamu, viděného očima univerzitního studenta, který má problémy se závislostí na karetní hře, až po následky, které tato válka zanechala v duši válečného veterána, snažícího se zapomenout na prožité hrůzy.
Srdce v Atlantidě je Kingova nová sbírka příběhů, jež jsou vzájemně - ať tak či onak - propojeny. Tradičně se zde prolínají prvky hororové s realistickými. Nic neubírá na vynikající pověsti a vyhledávanosti autora.

Co na to já:
Sbírka povídek jo… Při čtení té první jsem měla dojem, že se při psaní anotace někdo seknul a je to prostě jeden příběh. A vlastně jsem nebyla daleko od pravdy. Všechny příběhy jsou mezi sebou provázané a i když jsem se na začátku nemohla začíst, došla jsem do fáze, kdy se mi kniha těžce odkládala. I když jsou povídky seřazené od nejdelší po nejkratší (pokud se pletu prosím za prominutí, ale měla jsem ten dojem) neubírá jim to vůbec na intenzitě a dojmu, který ve vás zanechají. Mám pocit, že Vietnam a situace kolem něj se u nás až tak neřeší a tak tuhle knihu můžete brát třeba I jako doplnění znalostí… Každopádně báječný pan King, jako vždy, možná až na příliš nadpřirozené nadpřirozeno v první povídce… Ale to jsem celá já, potřebuju aby i neuvěřitelné věci působily alespoň trochu reálně… Já vím, že to nedává smysl… ;o)


Deborah McKinlay - Rendez-vous v Paříži

Anotace:
Když anglická čtenářka románů Eva Petworthová napíše úspěšnému americkému autorovi Jacksonu Cooperovi a pochválí mu scénu v jeho knize, oba zjistí, že sdílejí vášeň pro vaření. To zažehne vztah, který změní jejich životy. Přátelství se rozvíjí a navzájem si svěřují detaily svého života. Jack má barvité přátele a řadu mladých obdivovatelek, ale není spokojený. Eva měla chladný vztah ke své matce a nyní se snaží překonat napětí mezi sebou a svou dcerou, která se má vdávat. Eva a Jackson se sbližují stále více i přes velkou vzdálenost, která je odděluje. Radí si navzájem a snaží se překonat své problémy. Chtějí se poznat osobně, a tak vznikne nápad. Rendez-vous v Paříži. To je to správné místo pro dobré jídlo a snad i lásku

Co na to já:
Po vydatném díle jedna dietní romantika. Teda jak se to vezme, protože v téhle knize se dost vaří a jí… A vy tak musíte odolávat nutkavému pocitu jít něco uvařit, upéct a hlavně pak sníst… Podle názvu jsem čekala, že se bude příběh odehrávat v Paříži, představovala jsem si deštivá rána v kavárně s výhledem na rozlehlé ulice tohoto krásného města… A ono ne. Eva a Jack jsou každý na jiné straně oceánu během celého příběhu. Přesto, nebo právě proto, má spletitost jejich osudů své kouzlo. A I když konec nemá vyloženě happy end, o nic nepřicházíte. Milé a příjemné čtení, které máte za chvilku v sobě, ani nevíte jak.

A to je vše, přátelé!

Pac a pusu D*

23.1.17

Přečteno 2016 rekapitulace


Konečně je to tu! Rekapitulace 2016!


Celkem se mi v roce 2016 podařilo přečíst 33 knih. Asi si teď říkáte, že to není žádná sláva, ale já jsem spokojená. 
Na to, jak byl uplynulý rok v mnoha ohledech šílený a nepředvídatelný je to docela výkon, samotnou mě to překvapilo. Čtení totiž šlo v mnoha případech stranou, několikrát jsem se i tak trochu nutila a až s koncem roku mě to zas chytlo.. Tak snad to bude letos lepší :o).

O titul nejčastěji čteného autora se letos pere pan King s Candace Bushnell. Což je z extrému do extrému… Větší protiklad bych snad nevymyslela, ani kdybych chtěla :o). Od obou autorů jsem přečetla dvě knihy (jenom? Omlouvám se, pane Kingu…) a myslím, že v případě Candace už ani nic dalšího nepřečtu. Naopak další kingovky už se nemůžu dočkat :o).  Ostatní autoři jsou všichni zastoupeni jen jednou knihou, takže jaksi nemá smysl vytvářet stejný žebříček jako vloni.

Ale pár čísel si přece jen dáme:
  • Celkem přečtených knih: 33
  • Nejčastěji čtený autor: 1.-2. místo: Stephen King a Candace Bushnell - celkem 2 knihy od každého
  • Kniha s nejvyšším počtem stránek: Lars Kepler - Stalker - 600 stran
  • Kniha s nejnižším počtem stránek: Jaroslav Vrchlický - Rytíř Smil - 43 stran
  • Nejlepší kniha: jednu fakt nedám! Letos mě bavily spíš ponuré příběhy, takže určitě Syn, Temné kouty, Lotosové blues a z těch méně drastických Jíst, meditovat, milovat.
  • Nejhorší kniha: měla jsem relativně dobrý výběr a úplně špatná nebyla žádná z přečtených knih. Naštěstí!

Vypadá to, že takhle už je to vše! 

Pokud by vás cokoliv zajímalo, napište mi. A taky mi napište co vy a přečtené knihy za uplynulý rok.

V tom letošním bude klasické přečteno vesele pokračovat, takže další na řadě bude přečteno za leden 2017 ;o)

Pac a pusu zase příště! D*


16.1.17

Dresden 2016


Přeju všem krásné pondělí!

Doufám, že jste do nového týdne vykročili správnou nohou!

Právě teď sněží, já sedím v teple domova, poslouchám Sinatru, pálím asi milion svíček a i když už je půlka ledna pryč a Vánoce byly skoro před měsícem (!), mám tak trochu vánoční náladu…
A jelikož jsem hlava děravá a lemra líná (nebojme se nazývat věci správnými jmény ;o)) pořád jsem vám tu neukázala pár fotek z předvánočních Drážďan! Takže dneska je konečně ten pravý čas!
Do Drážďan vyrážíme každý rok pravidelně už asi pět let a já tuhle teď už tradici absolutně miluju! Co mě na tom baví nejvíc? Čas, který trávím s lidmi, které miluju. Dokonalá atmosféra. Bezkonkurenčně nejlepší svařák. Spousta výborného jídla. A většinou je to jeden z nejvtipnějších dnů celého roku.
Nebudu vám tu vykládat kam chodíme, kam máte jít ani kam nikdy nemáte vlézt… Je 21. století a tohle všechno najdete na netu. Protože kdybyste ho neměli, nečtete ani tenhle článek ;o).
Pokud by vás ale cokoliv zajímalo, dejte vědět do komentářů, na mail, kamkoliv…

Teď už jen pár fotek a zase někdy přijďte :o)

Pac a pusu D*