Little Live Lady

Little Live Lady

28.10.16

DIY podzimní (dušičkové) věnečky


Klidný sváteční den všem!

Stejně jako vloni i letos vyrábím věnečky sama.

Pojďte se podívat jak (je to moc jednoduché!) a třeba vás přemluvím k tomu, že si sami vyrobíte vlastní ;o).


Něco málo o historii Památky zesnulých a Dušičkách jste mohli najít v loňském článku tady.

Tyhle věnečky ale nemusíte vyrábět jen proto, že se blíží den, kdy budeme uctívat památku našich milovaných.
Můžete je přece vyrobit i jen tak, pro radost!
Protože kdy jindy je venku tak hnusně, až je tam hezky? Kdy jindy hrají listy stromů všemi barvami? A kdy jindy se na těch popadaných listech natáhnete jako nedávno já? No nikdy, jenom na podzim, že jo!
Tak pojďte spolu se mnou utéct vánoční výzdobě z obchoďáků, čokoškám v alobalech s obrázky Mikulášů a sobům, kteří zákeřně číhají snad za každým rohem (to jako fakt? odkdy běhaj sobi po Čechách, hm?!?)…

Vždyť je ještě pořád podzim! 


Co na to:
Slámový korpus / jakýkoliv jiný korpus
Tavnou pistoli
Umělé květiny, listy
Šišky, šípky, větvičky, dekorativní drobnosti…

Jak na to:
Naaranžovat, kouknout jak to vypadá, přidat/ubrat, nalepit, HOTOVO!


Nejlepší na tomhle všem je, že na věnečky dáte jen to, co máte rádi vy… Nebo třeba to, co měl rád zesnulý, pro kterého věneček chystáte…

Protože i když je smutné že tu s vámi není, měl by člověk na své milované vzpomínat s láskou a úsměvem.

Pac a pusu D*

22.10.16

Harrachov


Není sever jako sever, ale ten náš - český - je báječný!



Pro mě osobně jsou srdcovka Krkonoše a liberecký kraj… Je tam tááák krásně! Všude zelené kopce (žádná středočeská placka), klikatící se silnice a sem tam koloušek nebo liška… To je splněný sen!

Je tam! Ten malinkej flek vzadu ;o)



Kdybych měla trochu vylézt z lesa zase mezi lidi tak mými městskými oblíbenci jsou Harrachov a Liberec. Dokonce Liberec je asi jediné město v naší republice, kde bych byla schopná žít. Neptejte se proč, prostě to takhle mám…




Sem tam se s Kubou vypravíme na menší dovču a z 90% se vracíme do Harrachova. Trávili jsme tady naší první společnou dovolenou - už je to strašně let, tenkrát jsme si s sebou vzali kola a Kuba tak aspoň věděl do čeho jde (samozřejmě jsem si rozbila hubu a nadávala jsem Xkrát jak dlaždič ;o)). I tak jsem si ale tohle místo oblíbila a (už bez kola) jsem ochotná se sem kdykoliv vrátit. Ani letošní rok nebyl výjimkou a já si říkám, že není od věci vám občas ukázat jak na takovéhle české dovolené umí být krásně - proto dnešní článek ;o).




Pokud se sem rozhodnete vyrazit mimo zimní sezónu a chcete si užít spíš pěší turistiku rozhodně doporučuju jít se podívat na Mumlavské vodopády. Pak taky na Čertovu horu (to je ta, na jejímž úpatí jsou můstky), na bobovou dráhu - dneska vás na ní i vyfotí - a nebo třeba do místní sklárny a pivovaru. Možností je tu spousta a pokud by vás čeština omrzela, je odtud kousek do Polska a Německa…




My většinou vyrážíme až po letní sezóně - není tu tolik lidí a i když mají některé restaurace zavřeno a připravují se na zimní sezónu tak dobré pivko a něco na zub tu člověk vždycky sežene ;o).


Kam rádi jezdíte vy? A kde si umíte představit žití a bytí?

Dejte vědět!

Pac a pusu D* 
 
Výhled z okna 100x jinak

8.10.16

"141" Ferdinand Porsche Festival


Ahoj všem!

Vím, že tentokrát mi to trochu trvalo, ale (konečně!) jsem tu s malým fotoreportem z Ferdinand Porsche Festivalu, který se začátkem září konal ve Vratislavicích nad Nisou.

Takhle akce je pro mě vždy spojením krásných vozidel, výletů a přátelských posezení (dlouho do noci ;o)). A tak se nemůžete divit, že se každý rok těším jak malá holka! Auta mě zajímají odjakživa (táta chtěl vždycky kluka - je to poznat ;o)) a tyhle víkendy pro mě bývají tak trochu splněným snem.

I když jsem měla a mám i jiné zájmy a zrovna tyhle akce jsem nevím proč trochu odsouvala, s přibývajícím věkem si jich čím dál víc vážím a čím dál víc si je užívám. Asi dozrávám nebo co ;o).

Dost už bylo tlachání, musím vám přece taky říct, co všechno se dělo!
Akce se letos zúčastnilo celkem 156 vozů Porsche. K nim se dá připočítat pár Liazek, Škodovek, VW, BMW a pár dalších kousků. Účast tedy myslím dost hojná ;o). Mimo jiné jsme se zúčastnili i výletu do Jizerskohorského muzea, kde jsme viděli expozici leteckých motorů a v dalším patře šicích strojů - to bylo něco pro mě!

Víc nic, prohlížení fotek je v tomhle případě výmluvnější (a že jich zase je!) ;o).

Enjoy!

Pac a pusu D*


3.10.16

Přečteno: září 2016


Co vám budu povídat, tenhle měsíc je to spíš nepřečteno.
Jak jste si mohli všimnout, tak i moje aktivita na blogu není v poslední době nic moc… Pár článků mám v hlavě (nejsem ten typ co je dává dohromady dopředu) ale energie nějak není… A to (kupodivu) ani na čtení. V mém osobním životě teď probíhá několik změn a já prostě nejsem schopná ze sebe cokoliv vydat, nebo se i na cokoliv (kromě aktuálních změn) soustředit. Aspoň touhle pravidelnou rubrikou se to tu teď pokusím vzkřísit a sama doufám, že se zase vrhnu do tvoření, vymýšlení a postování těch nejvíc nejlepších článků ;o).

Není každý den posvícení… Ale teď už jdem na to - jedna jediná osamocená knížka je tu!

Jenny Lawson - Fakt se to stalo?

Anotace:
Jenny Lawson patří k nejvtipnějším a nejsledovanějším americkým bloggerkám, kterou oceňují i takové známé osobnosti jako Neil Gaiman pro její odvážně černý, politicky nekorektní, často bizarní humor, s jakým glosuje svůj život. Ve své literární prvotině popisuje klíčové události z dětství, které prožila v zapadlém městečku bůhvíkde v Texasu. Dominoval mu pábitelský otec se zálibou ve vycpávání zvířat, nepředstavitelně nuzné rodinné poměry, exotičtí prarodiče z Československa a traumatické zážitky ze školy, až se čtenáři tají dech, a zároveň originálně komické, až bolí bránice. Historky z období dospělosti jsou plné vtipných manželských hádek s excentrickým manželem, bojem s propukající duševní poruchou zahrnující sociální fobii, deprese, panické záchvaty a obsese, které v nás evokativně vyvolávají pochybnosti o normalitě vlastní a našeho okolí. Svým sarkastickým, provokujícím, ale statečným postojem k životním eskapádám, svou tolerancí a otevřeným srdcem bude českému publiku nejvíce připomínat Betty MacDonaldovou a její román Co život dal a vzal.

Co na to já:
No, kdyby Betty mluvila sprostě, tak možná i jo ;o). Věřím, že tahle kniha není pro každého. Já ji vídala na spoustě plakátů a trochu mi utkvěla v hlavě i díky myšákovi na obálce. A když jsem naposledy bloumala po knihovně, čekala na mě. Můj názor je, že je to velká sranda! Pokud jste člověk, který se umí nad spoustou věcí povznést, zasmát se občas i kravině a nevadí vám sem tam nějaká ta vulgárnost, myslím, že tohle zvládnete a zasmějete se ;o). Já se chvílemi smála nahlas, chvílemi i dost nečekaně a jsem sama překvapená, jak mě tohle dílko bavilo. Příhody, které se Jenny za její život staly jsou sice (některé) dost neuvěřitelné a mě napadalo, jestli je to fakt možný… A víte co? Je! Život nám všem přináší spoustu neočekávaných okamžiků a tady vidíte, že v tom nejste sami. A že se někomu dějí ještě šílenější věci ;o) Takže "palec nahoru" a určitě doporučuju. Pro zlepšení nálady - ideál!

A to je vše, přátelé!

Vím, nic moc, ale snad to příště bude lepší ;o).
Bohužel mě někdy převálcujou dospělácké starosti a pak nemám na žádné hraní náladu..
Ale přiznejte se, že to tak taky někdy máte?

Pac a pusu D*