Boty boty botičky

Boty boty botičky…

Věrné služebnice nás všech. A nebo o nich platí omílané – dobrý sluha, špatný pán?

Těžko říct.. V mém případě to asi bude to druhé. Abych to uvedla na pravou míru – nikdy, zdůrazňuji NIKDY – jsem na boty nebyla zatížená.

Nepotřebovala jsem spousty párů, designů, druhů. Prostě nic. A byla jsem spokojená.

Třeba takhle – stačily mi jedny tenisky – jaro, léto, podzim, zima – cokoliv se v nich dalo zvládnout. Plus do velkého vedra jedny žabky.

Taneční jsem odtančila v jedněch lodičkách. Jo, akorát na věneček jsem si pořídila bílé páskové sandálky – k bílým šatům by černé lodičky vypadaly vážně hodně blbě.

Asi v 15ti se má sbírka bot nepatrně rozšířila – nejnutněji jsem potřebovala oranžové Steely, které nahradily mé oblíbené tenisky – takže zase jaro, léto, podzim, zima.

Absolutně nemám zdání kdy se tohle všechno vytratilo a kdy nastoupilo šílenství, obsese a závislost.

S přibývajícím věkem sleduji, že se postižení ještě prohlubuje a botiček se mi líbí čím dál tím víc… O to horší je, že ujíždím na lodičkách, sandálkách na podpatku a podobných, v Praze těžko nositelných zázracích.

Teda takhle, Praha za to nemůže, ale já bych se prostě v některých zabila tak po dvaceti metrech.

Nebo bych musela všude jezdit taxíkem. A přiznejme si, že na to prostě nemám.

Ani to mi ale nebrání po nějakých nových kráskách toužit, kroužkovat si je v časopise a trávit hodiny jejich hledáním a prohlížením na internetu… Nemluvě o tom, když vejdu do nějakého obchodu s nejépe koženou obuví… To je pak taková nádhera… A ta vůně… Aaaach :o)

A teď mě v tom prosím nenechte a koukejte mě ujistit, že v tom nejsem sama!

Pac a pusu D*