Třetinu
března už máme za sebou a ostuda (já) jsem tu s novým článkem o přečtených
knihách za měsíc únor.
Abych se
vám přiznala, únor mi utekl tak rychle jak je to jen možné. I když je jen o dva
dny kratší než průměrný měsíc, připadalo mi, že se zkrátil snad o 14 dnů.
Některé povinnosti a závazky mi z koláče času ubíraly další kousky a já už se
těším, jak se mi (snad) koncem tohoto měsíce podaří začít relaxovat a pracovat
zase trochu na sobě.
Protože
hlavně právě se sebou trávímě většinu života ;)
Dost
řečí, jdeme na to!
Stephen
King - To
Anotace:
Hrůza v podobě démonického vraždícího klauna Pennywise se do Derry vrací každých sedmadvacet let. V roce 1957 se zkázu
podařilo odvrátit skupině sedmi dětí, outsiderů, jimž se každý vysmíval.
Koktající Bill, černoch Mike, obézní Ben, ukecaný Richie, astmatický Eddie,
židovský chlapec Stanley a Beverly, dcera věčně opilého žebráka. Všichni už
mají své životy, rozprchli se do všech stran, někteří jsou úspěšní, jiní ne.
Musí se ale znovu setkat a splnit dávný slib, na který už zapomněli, z něhož
však přesto mají podvědomě hrůzu. Po letech se vracejí do Derry, aby se s
Pennywisem utkali ještě jednou. Jenom oni jsou schopni společnými silami, zlo
sídlící v kanálech pod městem, porazit. Postupné rozpomínání se na minulost, která rozhodně nebyla harmonická, je bolestivé a parta
bývalých dětí ví, že ve zkoušce, jíž se nemůže vyhnout, půjde o všechno… TO je možná nejsugestivnější román krále hororu a děs v něm je natolik reálný, že už vždycky budete
obcházet kanálové mřížky s mrazením v zádech.
Co na to
já:
Klasika
všech klasik, troufám si říct.
O téhle
knize už snad bylo řečeno vše. Nic tak obsáhlého jsem zatím v životě nepřečetla
a samotnou mě udivuje jak lehce to šlo. Celý příběh se odvíjel bez jakéhokoliv
zaškobrtnutí, každá stránka byla něčím zajímavá a tak jsem listovala a
listovala až na konec. Ze začátku jsem měla problém zorientovat se ve všech
postavách a utvořit si celkový obrázek, nicméně po pár stranách se tenhle
problém vyřešil sám, najednou mi bylo vše jasné a známé… Překvapilo mě, že
ačkoliv jsem očekávala snad nejděsivější příběh ve svém životě, zase až tak
hororové to nebylo… Nejvíc ze všeho mě děsilo, jak se Pennywise dokáže proměnit
v to, co konkrétního člověka děsí nejvíc. Tahle představa se mi ani trochu
nezamlouvala. Konec příběhu už byl trochu moc, ale to se mi někdy u pana Kinga
stává. Miluju jeho horory, příběhy samotné, ale někdy je nadpřirozena trochu
moc. Nicméně to jsou jen mé pocity a preference, pokud patříte k těm, co
nadpřirozeno vítají s otevřenou náručí, vůbec nic vám dojem z knihy nezkazí. Ocenila jsem vylíčení osudů jednotlivých
hrdinů, tyhle části knihy mě bavily nejvíc. A I díky nim rozumím rozsáhlosti
celého příběhu. Pokud by totiž pan King cokoliv vynechal, už by to nebylo ono.
Doufám, že si tuhle knihu přečtu v budoucnu znovu.
Zdeněk
Svěrák - Nové povídky
Anotace:
Soubor
povídek na nejrůznější téma s autorovou typickou hravostí a humorem.
V povídkách se jistě poznáte i vy, protože inspirací pro povídky je Zdeňku Svěrákovi právě život sám.
Kdokoli z nás se mohl někdy v životě dostat do stejné situace jako hlavní
hrdinové jednotlivých příběhů.
"Ptám se sám sebe, co to vlastně dělám, když píšu povídku. Jako bych našel pecku a dělal kolem ní třešeň. Nebo švestku. Podle
toho, co seberu. Jádro každého příběhu jsem našel na cestě. Byl to třeba
zážitek, s nímž se mi někdo svěřil, nebo jen věta zaslechnutá od vedlejšího
stolu v restauraci. Moje práce spočívá v tom, že si představuju, co bylo před
tím a co potom, a hledám v mateřštině slova, která dovedou vrátit dávno
snědenému ovoci dužinu a šťávu. Kéž by vám to chutnalo." Zdeněk Svěrák
Co na to
já:
Po
náročném Kingovi něco na odlehčení. A byla to velice dobrá volba. Zdeněk Svěrák
mě baví a jeho povídky taky. Vtipné, příjemné a hlavně ze života. Protože co si
budeme povídat, právě život sám píše ty nejlepší příhody. A pak ještě pan
Svěrák. Jeho styl psaní je přirozený, takže ani nevíte jak a povídky do vás
padají jedna za druhou. U některých se smějete, u některých usmíváte, některé
vás pohladí po duši a některé jsou ne přímo smutné, jen tak moc reálné, až vás
trochu mrazí. Pokud hledáte příjemné čtení třeba na cestu vlakem, tohle bude
rozhodně to pravé.
Pac a
pusu D*
