Vánoční…

… přání je tu!

Nechám vás trochu nakouknout pod pokličku toho, jak to dnes u nás vypadá.

A to bude vše!

Přeji vám všem krásné svátky plné klidu, pohody, radosti a lásky!

Ať jsou nadcházející dny jedny z nejkrásnějších v celém roce a nic vám je nezkazí!

Pac a pusu D*

Víkendový...

… článek je tu!

Původně jsem dneska chtěla přidat článek o výletu do jednoho skvělého muzea… Ale! To bych nesměla celej den jak magor uklízet a začínat vytahovat vánoční dekorace…

To máte tak: když generální úklid, tak pořádně! No a když jsou ty Vánoce skoro za rohem… Přece to všechno nebudu za chvíli dělat znova! Bez mučení přiznávám, že jsem mírně vánoční náladu chytla už minulý víkend - louskala jsem ořechy, sledovala u toho Grinche a večer přišla řada na Sám doma (je to až nechutný klišé, ale Sám doma je fakt dokonalost, nemám pravdu?). Přes týden mě tohle šílenství zas opouští - nemám čas to řešit, už vůbec nemám nakoupený dárky… A tenhle víkend mě to chytlo zas…

Kromě toho jsem si (konečně!) z části našeho jídelního stolu udělala stůl pracovní a nutně se vám musím pochlubit jak krásně, útulně a roztomile si tu teď připadám :D. Konečně vám totiž nepíšu ohnutá z křesla, ale sedim jako normální člověk na židli u normálního stolu! Vítej, 21. století!

No a konečně si po tom celodenním uklízecím šílenství můžu užívat všechny ty vánoční roztomilosti, který jsem vytahala z krabic, oprášila a nacpala do pár volných koutů našeho bytu. Ještě to není všechno, s příchodem adventu hodlám přitvrdit a Vánoce přivolat zase o trochu víc… Tak snad Ježíšek usoudí, že jsem byla celej rok hodná holka ;o).

Užívejte víkendové pohody, nebudu vás dneska víc trápit a příště si třeba dáme to muzeum ;o).

Jo a koukejte mi dát vědět, jestli už taky trochu vánočně blbnete?

Nebo se vám Vánoce zatím obloukem vyhýbají?

Pac a pusu D*

PS: fotky nic moc, je tma, ale snad si to i tak užijete  :o)

Harrachov

Není sever jako sever, ale ten náš - český - je báječný!

Pro mě osobně jsou srdcovka Krkonoše a liberecký kraj… Je tam tááák krásně! Všude zelené kopce (žádná středočeská placka), klikatící se silnice a sem tam koloušek nebo liška… To je splněný sen!

Je tam! Ten malinkej flek vzadu ;o)

Kdybych měla trochu vylézt z lesa zase mezi lidi tak mými městskými oblíbenci jsou Harrachov a Liberec. Dokonce Liberec je asi jediné město v naší republice, kde bych byla schopná žít. Neptejte se proč, prostě to takhle mám…

Sem tam se s Kubou vypravíme na menší dovču a z 90% se vracíme do Harrachova. Trávili jsme tady naší první společnou dovolenou - už je to strašně let, tenkrát jsme si s sebou vzali kola a Kuba tak aspoň věděl do čeho jde (samozřejmě jsem si rozbila hubu a nadávala jsem Xkrát jak dlaždič ;o)). I tak jsem si ale tohle místo oblíbila a (už bez kola) jsem ochotná se sem kdykoliv vrátit. Ani letošní rok nebyl výjimkou a já si říkám, že není od věci vám občas ukázat jak na takovéhle české dovolené umí být krásně - proto dnešní článek ;o).

Pokud se sem rozhodnete vyrazit mimo zimní sezónu a chcete si užít spíš pěší turistiku rozhodně doporučuju jít se podívat na Mumlavské vodopády. Pak taky na Čertovu horu (to je ta, na jejímž úpatí jsou můstky), na bobovou dráhu - dneska vás na ní i vyfotí - a nebo třeba do místní sklárny a pivovaru. Možností je tu spousta a pokud by vás čeština omrzela, je odtud kousek do Polska a Německa…

My většinou vyrážíme až po letní sezóně - není tu tolik lidí a i když mají některé restaurace zavřeno a připravují se na zimní sezónu tak dobré pivko a něco na zub tu člověk vždycky sežene ;o).

Kam rádi jezdíte vy? A kde si umíte představit žití a bytí?

Dejte vědět!

Pac a pusu D* 

 

Výhled z okna 100x jinak

Boty boty botičky

Boty boty botičky…

Věrné služebnice nás všech. A nebo o nich platí omílané – dobrý sluha, špatný pán?

Těžko říct.. V mém případě to asi bude to druhé. Abych to uvedla na pravou míru – nikdy, zdůrazňuji NIKDY – jsem na boty nebyla zatížená.

Nepotřebovala jsem spousty párů, designů, druhů. Prostě nic. A byla jsem spokojená.

Třeba takhle – stačily mi jedny tenisky – jaro, léto, podzim, zima – cokoliv se v nich dalo zvládnout. Plus do velkého vedra jedny žabky.

Taneční jsem odtančila v jedněch lodičkách. Jo, akorát na věneček jsem si pořídila bílé páskové sandálky – k bílým šatům by černé lodičky vypadaly vážně hodně blbě.

Asi v 15ti se má sbírka bot nepatrně rozšířila – nejnutněji jsem potřebovala oranžové Steely, které nahradily mé oblíbené tenisky – takže zase jaro, léto, podzim, zima.

Absolutně nemám zdání kdy se tohle všechno vytratilo a kdy nastoupilo šílenství, obsese a závislost.

S přibývajícím věkem sleduji, že se postižení ještě prohlubuje a botiček se mi líbí čím dál tím víc… O to horší je, že ujíždím na lodičkách, sandálkách na podpatku a podobných, v Praze těžko nositelných zázracích.

Teda takhle, Praha za to nemůže, ale já bych se prostě v některých zabila tak po dvaceti metrech.

Nebo bych musela všude jezdit taxíkem. A přiznejme si, že na to prostě nemám.

Ani to mi ale nebrání po nějakých nových kráskách toužit, kroužkovat si je v časopise a trávit hodiny jejich hledáním a prohlížením na internetu… Nemluvě o tom, když vejdu do nějakého obchodu s nejépe koženou obuví… To je pak taková nádhera… A ta vůně… Aaaach :o)

A teď mě v tom prosím nenechte a koukejte mě ujistit, že v tom nejsem sama!

Pac a pusu D*

DIY roztomilost - jehelníček

Je neděle večer, já mám ještě plno věcí na práci a jsem tááák líná, že je asi odsunu na neurčito…

Máte to někdy podobně? Prosím, řekněte že jo, jinak se budu cítit jako ten nejhorší člověk na světě…

Asi půl dne si říkám, že by bylo fajn zase něco publikovat, zase vám dát vědět že žiju a že na vás myslím. Což je samozřejmě pravda, ale nějak jsem se nemohla přes tu svou lenost k ničemu dokopat… Až teď!

Došlo mi totiž, že jsem vám ještě neukázala jedno sice malé, ale moc roztomilé DIY. Já ho vyráběla pro mou skvělou ženu Molly jako dárek a - jak už název napovídá - jde o jehelníček a Molly moc ráda šije - jen pro souvislost ;o). Konečně jsem jí ho nedávno úspěšně předala a můžu vám tady poradit jak na jeho výrobu!

Je to jako vždy hodně jednoduché, levné, kupodivu jde vlastně o recyklaci a naděláte s ním hodně parády :o).

Tak jdem na to!

DIY jehelníček

Potřebujeme:

• Sklenice
• Látka
• Jehla + nit
• Vata / výplňkový materiál
• Stuhy / krajky / knoflíčky
• Lepící pistole
• Šikovné ruce

Krok č. 1 = rozhodně umýt a vyčistit sklenici ;o). Já použila jednu trochu vyšší od výborné marmelády z řady Finest od Tesca.

Krok č. 2 - pokud máte dobré oko, můžete rovnou střihnout do látky, já použila kus starého letáku a nejprve jsem si podle jedné misky obkreslila kolečko. Průměr cca 15cm, můžete střihnout větší i menší - podle toho jak moc naducaný chcete mít polštářek jehelníčku. Když mi velikost seděla, přenesla jsem papírový střih na látku, kolečko vystřihla a cca 0,5cm od okraje předním stehem prostehovala. Konce nitě jsem nechala volné abych mohla kolečko stáhnout a vytvořit tak malý klobouček. Ten jsem vyplnila vatou, konce nití svázala k sobě a odstřihla. Mezitím už jsem si "nažhavila" lepící pistoli a následně jsem lepidlo nanesla na víčko skleničky. No a dál? Jasně že přilepit polštářek k víčku!

Krok č. 3 - kolem dokola víčka jsem si na čtyřech místech přilepila stuhu, na které jsem uvázala mašličku.

Krok č. 4 - ještě na stuhu jsem nalepila malinkaté knoflíčky - tady se můžete vyřádit, kolem dokola se toho dá nandat spousta, takže fantazie má zelenou! :o)

Krok č. 5 - vnitřek skleničky jsem naplnila mixem všemožných švadlenkovských drobností - náprstek, páráček, špendlíky, háčky, patentky.. Prostě cokoliv, co by se mohlo hodit a hezky vypadá ;o)

TRAMTADADÁ! A JE TO!

Jestli vyzkoušíte, určitě pošlete fotku ;o). A nebo jste vyráběli něco jiného? To mě taky zajímá!

Hezký start do nového týdne!

Pac a pusu D*

Jsem městská holka. No a co?

Miluju město.

A až teď si to uvědomuju naplno.

Původně jsem sice z města malého. Cca 10.000 obyvatel. Ale jako byste jich aspoň půlku znali osobně.

Skoro jako na vesnici.

Posledních pár let ale žiju v Praze. A povím vám jedno - za nic bych neměnila.

Je fajn občas na víkend vypadnout, pročistit hlavu a neřešit, že chodíte pořád jen v teplákách a tričku s culíkem a maximálně tak s balzámem na rty.

Ale pro mě to není napořád.

Miluju město.

Já vím, už zas, ale fakt jo.

Miluju ty možnosti.

To, že kdykoliv cokoliv potřebujete, můžete to mít.

To, že si i ve tři ráno vezmete taxíka a za chvíli jste tam, kde zrovna chcete být.

To, že máte všechno po ruce.

To, že se v sobotu nalíčíte a klidně i sama vypadnete na nákupy.

Já vím, zní to pohodlně a samolibě a rozmazleně a všelijak, ale kdo z nás někdy takový není?

A já když můžu, jsem taková často.

Na druhou stranu…

Chybí mi ta blízká a nedomluvená setkání.

Chybí mi to, že vezmete lahev vína a za pět minut jste pěšky u kamarádky.

Chybí mi přátelé, kteří dřív v Praze taky bydleli a s rozrůstajícími se rodinami migrují na venkov.

A chybí mi místo na parkování mého "maxiauta".

Jo a taky mám tak trochu problém se sousedama - víc bylo minule tady.

Ale neměnila bych.

Jsem městská holka.

No a co?

I have a dream...

Pro upřesnění - nepíšu názvy článků v angličtině (fajn, kromě DIY, ale to je spíš univerzálština) a nesnáším skupinu ABBA (a název článku se opakuje v jedné jejich písničce). Jo a tenhle článek nemá nic společného s Martinem Lutherem Kingem. To jen tak, abyste věděli…

Dnešní článek ale nebude ani o jednom. Oboje se objevilo jen v úvodním slovu (dá se tomu tak říkat?) a víc to vlastně s dalším textem společného nemá.

Jde o to, že mám sen.

Teda nemám jen jeden, ale zrovna k tomu jednomu se tu dneska chci upnout. Takže:

Mám sen.

Mám sen o tom, mít svůj vlastní pracovní stůl.

Zdá se vám to divné? Nenormální?

Co já bych za něj dala. Není to tak dlouho, co jsem po několika letech svůj vysněný pracovní stůl měla. Byl dost široký, dalo se na něm zároveň psát a sledovat něco na PC (jo, to jsem ještě měla pevný počítač). Byl dost dlouhý, takže na jedné straně bylo zmíněné PCčko a na straně druhé šicí stroj… Mezi tím nějaké pořadače, šanony, psací potřeby… Prostě vše v jednom. Až poslední dobou si uvědomuju jak moc mi chybí.

Jak jsem bez něj doslova marná.

Jak mě bolí záda, protože sice vypadá skvěle když s notebookem sedíte v křesle (kdo to vidí, co?), ale pohodlné to je jen občas. Jak musím šicí stroj tahat ze skříně a opět se u něj hrbit, protože sedím v tom samém křesle jako s notebookem (abych do něj ještě zarostla, to by chybělo!). Jak nemám jen svůj vlastní pracovní prostor v pohodlí domova!

V dnešní době plné různých možností je pro mě prostě nemožné mít vlastní pracovní stůl.

Proč?

Mám malý stan… Mě na nohy táhle… (už druhej song dneska, všímáte si, jo?).

Prostě se mi do našeho pronajatého maxibytu nikam nevejde. Tak si o něm nechávám zdát a nemůžu ho dostat z hlavy.

Prostě láska na celý život!

foto pinterest

Sousedská (ne)láska

Je neděle večer, já sedím u notebooku a přemýšlím, co bych pro vás dala dohromady.

Kuba vedle kouká na televizi - nejradši bych ji zrušila.

O patro výš právě docvičila naše ohleduplná sousedka a teď skypuje s někým tak nahlas, že ji ani Nirvana nepřetluče.

A tak mě napadá - umíte někdo rusky (ukrajinsky)? Nějak tak sousedka vyřvává, tak že bych jí třeba v rodné řeči něco odpověděla… PS: slušná slova mě nezajímají!

Takový normální začátek roku. Je vlastně jedno co je za rok, měsíc, den… Tohle je u nás poslední dobou celkem běžný jev. Teda aspoň ta pipka nad náma. Nevýhoda života v paneláku. A to jsem si kdysi myslela, že je jedno kde člověk žije.

Omyl. A dost velký.

Občas si říkám, že i když jsem běžně celkem mírumilovný člověk a mouše bych neublížila (pavouky nepočítám, ty zásadně vraždím), na naše sousedy bych dokázala být víc než jen nepříjemná. Máte to tak někdy taky? Řekněte prosím že jo, jinak mi šlehne už jen z toho pomyšlení, že jsem jediná takový šílenec.

Jasně, jestli máte sousedy nejblíž kilák od sebe, věřím tomu že se s nimi dají pěstovat velmi blízké a přátelské vztahy, ale jestli nad vámi někdo každý den běhá, s něčím mlátí, řve a nepřejte si vědět co dalšího (jo, je slyšet fakt VŠECHNO) asi není možné být s ním kámoš. Nebo jo?

U nás by asi byla problémem i jazyková bariéra - bydlím v Praze a ještě pořád předpokládám, že se tu všude mluví česky. Teda asi až na půlku sousedů v našem baráku. Tady převažuje ruština a její odnože… Což je taky fajn. Ne že bych byla nějak zaujatá, nebo tak něco, ale když by ječeli česky je velká šance, že když nahoru v odpověď zakřičím "drž hubu" možná se i setkám s tím, že poslechne… Ale takhle? Jsem nahraná..

Jo, mluvím občas sprostě, nadávám a nestydím se za to. Je to jeden z ventilů jak si ulevit, když neposedný soused nerozumí vaší řeči

Existuje nějaká společná řeč pro všechny nájemníky v našem domě?

Pochybuju.

A tak pokud ji někdo znáte, prosím o co nejrychlejší sdělení.

ZN.: Fakt to spěchá!

PS: ještě pračka nad náma ždímá… Pomoooc!

Sluncem zalitá obydlí... Nad kterými se stahují mračna..

PF 2016

Moji milí!

Vánoční přání jsem letos absolutně nezvládla... A tak se to teď pokusím napravit péefkem... 

 Vánoční čas jsem letos trávila s rodinou a konečně po pár letech jsem se (téměř) odpoutala od všeho virtuálního. Říkám téměř, odepsala jsem na několik SMS zpráv, ale to už se asi v dnešní době ani nedá počítat.. ;o). 
 Není to tak, že bych na své přátele a na vás nějak zanevřela a vyloženě nechtěla s nikým komunikovat... Jen mi přišlo, že už toho všeho bylo letos dost a aspoň ty Vánoce bych mohla zkusit prožít ve sladké nevědomosti o mailu, Facebooku a všech ostatních vymoženostech.. 
 A světe div se, docela se povedlo! Malý absťák se sice dostavil, ale jedna fotka na Instagramu ho zahnala ;o). No jo, jsem už prostě "dítě moderní doby" ;o). 

 I tak bych vám ale do toho blížícího se nového roku chtěla přát, ať si mnohem víc užíváte života reálného (není trestné tohle na blog psát? :o)). Ať se vám splní všechny sny a přání. Ať jste zdraví. Šťastní. Spokojení. Milovaní. A ať je ten příští rok zalitý sluncem!

Pac a pusu D*

Cirkus

Zdravím všechny! 

 Jak už název napovídá, dneska tu bude panovat cirkusová atmosféra :o). Ne že bych si tu z vás chtěla utahovat, předvádět salta a strkat hlavu lvům do tlamy (to by bylo něco!), ale chtěla bych trochu zavzpomínat a možná i popřemýšlet..

 Podzim je pro mě takové cirkusové období. Jsem původně holka maloměšťačka a pro nás byl cirkus vždycky něco. "Viděli jste to? Na hřišti stojí šapitó!", "Kdo je ten kluk/holka co s námi najednou chodí do třídy? A co umí? Chodit ve vzduchu po laně? Žonglovat? Ukááááž…!", "Jé, ty se máš, že moc nemusíš chodit do školy…". Spousta podobných vět a otázek se opakovala každý rok. A někdy i víckrát než jednou, to když přijely za rok cirkusy dva. Nebo dokonce tři!

 Jako malá jsem cirkus milovala. Lákalo mě jeho kouzlo a táhlo jako magnet. Poprvé v životě sáhnout na hada? Ano prosím! Podržet v náručí mládě geparda? Ano prosím! Obdivovat nádherné kostýmy krasojezdkyň? Ano prosím! (odtud možná i pramení má láska k oděvům všeho druhu a pozdější výběr studijního oboru…). Bylo to všechno krásné, připravené, perfektní… A ani "smrádek ale teploučko" jak vždycky říká máma mi nevadil :o). Sice časem vystoupení ztrácela své kouzlo, všechno bylo tak nějak dokola… Ale co se nám (hlavně slečnám ;o)) neokouká, že?

 Co já a cirkusy dnes? Povím vám to asi takhle - chudáci zvířata a chudáci lidi. Proč jsou chudáci zvířata asi nemusím zmiňovat. A proč i lidi? Pendlovat celý život z místa na místo (kde už jste předtím stejně 10x byli), po tisící opakovat stejné číslo, nalíčit, odlíčit, zabalit a zase jet dál… Děti co chvíli v jiné škole, mezi jinými dětmi… Tenkrát mi to přišlo úžasný… Dneska? Zbláznila bych se. Miluju náš domov, to že je vždycky na svém místě a že ho (i po několika sklenkách vína) vždycky najdu a nikdo mi ho nikam neodtáhne ;o).

 Možná z nostalgie bych na nějaké představení šla… A třeba i na zahraniční, to by mě i lákalo… A nebo do bezzvířátkového "cirque"… To by mohlo být zajímavé..

Co vy, měli/máte to podobně jako já? Nebo vás okouzlilo něco jiného?

Pac a pusu D*

 veškeré foto pinterest.com